Herní styl

Vývoj herní stylu jde ruku v ruce s vývojem herního materiálu. Kdyby se vývoj rakety zastavil na pouhém dřevu potaženém gumou, těžko bychom mohli o nějakém vývoji herního stylu hovořit. Díky různým druhům materiálů se diferencovaly různé styly. Bez objevu houbového potahu bychom dnes jen těžko znali topspin a jiné rotované útočné údery. Příchod trávy nám zas přinesl více obrany. Jelikož se stolní tenis rozšířil po celém světě, je logické, že v různých zemích prošel různým vývojem. Jednotliví hráči se od sebe liší různým pojetím hry. Někdo se více zaměřuje na techniku, na jistotu, někdo upřednostňuje riskantní hru „pro oko diváka“, jiní mají raději agresivní rychlou hru oproti pomalému trpělivému vyčkávání chyby soupeře. Každý hráč dává do svého stylu něco ze své osobnosti. Charakter, povaha, zkušenosti, věk, to vše se zde promítá.

 

Vývoj herního stylu

 

Na počátku 20. století se hra stolního tenisu podobala spíše velkému tenisu. Nejen, že se počítalo tenisově do 6 gamů, ale i rakety byly spíše zmenšeniny raket tenisových, držely se na konci dlouhého držadla, hráči stáli daleko za stolem a jen tvrdě odpalovali míčky. Rok 1926 znamenal pro vývoj herního stylu důležitý zlom. Byla založena ITTF, sjednotila se mezinárodní pravidla, skončila éra dřevěných pálek a vznikaly pálky potažené vroubkovanou gumou. S tím souvisel zánik primitivní techniky a hernímu stylu byl dán správný směr. U nás došlo k velkému rozmachu hry po úspěšném mistrovství světa v Praze roku 1932, kdy jsme sesadili překvapivě z trůnu dosud neporazitelné Maďary. Náš styl v této době byl vesměs defenzivní, čemuž napomáhaly také v té době vyráběné stoly. Vyráběly je truhláři na zakázku, měly různou kvalitu odskoku, byly pomalejší. Hra se stávala zdlouhavá, nekonečná, nudná.

Tzv. „nekonečné pinkání“ vyvrcholilo na šampionátu roku 1936 v Praze, kde převládalo obranné pojetí hry a zápasy se musely často přerušovat v pozdních nočních hodinách a dohrávat až druhý den. Jediný hráč, který se nebál pomalých stolů, jehož krédem byl především rychlý útok, jímž nakonec došel až k vítězství v pánské dvouhře, byl Stanislav Kolář.

Po těchto nekonečných herních maratónech, kdy se spíše vyčkávalo na chybu soupeře, se zavedla hra na časový limit, poprvé praktikována roku 1938 na MS v Londýně. Hra se tak stávala rychlejší a útočnější. Toto pravidlo bylo změněno roku 1961 na počítání do 21 bodů a od té doby prošlo ještě více obměnami. Dalším revolučním mezníkem pro vývoj hlavně útočného herního stylu byl příchod houby, houbových potahů. Díky sendvičovým a softovým potahům se hra stala útočnější, rychlejší, dynamičtější. Vznikaly nové údery a využívalo se více rotací míčku.

Největší změnu zaznamenal stolní tenis s objevem japonského topspinu, který dal hernímu stylu podobu útočné, atraktivní, moderní hry. Díky topspinu vznikaly různé protiúdery bránící se této falši. Vznikaly kontratopspiny, čopy, bloky a jiné. Definitivně tak odzvonilo statickému pomalému obrannému stylu, ale síla, rychlost a dynamika převzaly vládu. V tomto směru se ubírá vývoj stolního tenisu dodnes. Hra se neustále zostřuje, přitvrzuje, zdokonaluje, což samozřejmě souvisí s lepšími herními podmínkami a materiálem, umožňující moderní atraktivní hru.

 

Dělení herních stylů

 

Z hlediska techniky ve stolním tenisu rozeznáváme dva základní způsoby hry – evropský a asijský. Tyto dva základní způsoby se od sebe liší držením rakety, a tím i stylem hry.

 

Evropský způsob – klasické držení

Tento styl se vyznačuje oboustranným držením rakety. Používá ho převážná většina evropských hráčů i někteří špičkoví asijští hráči. Toto držení umožňuje zahrát všechny druhy úderů, je ekonomičtější a zvyšuje efektivitu hry. Základní postavení hráče při tomto způsobu je při střední části okraje stolu, z větší části na backhandové straně, aby měl hráč více prostoru pro forhandové topspiny. Evropský způsob hry je všestrannější, umožňuje hru oboustrannou, útočnou, obrannou i topspinovou z různých míst herního prostoru. Klade se důraz na soustředěnost, pohotovost, rychlost a pohyblivost hráče za stolem.

Při oboustranném držení rakety dlaň svírá držátko, kolem něhož jsou obtočeny malík, prsteník a prostředník. Ukazovák a palec spočívají na vlastní ploše rakety. Ideální je držet pálku při backhandu i forhandu stejně, ale někdy dochází k přehmatávání a přesouvání ukazováku více na střed při forhandu, což pak činí potíže při rychlejších výměnách. Raketu držíme lehce s uvolněným zápěstím.

 

Asijský způsob – tužkové (penholderové) držení

Toto držení je typické pro Asiaty, odpovídá jejich přirozenému způsobu jídla pomocí hůlek. Z hlediska techniky má toto držení své výhody i nevýhody. Umožňuje dokonale zvládnout techniku forhandových útočných úderů, topspinů a dokonale rotovaných podání. Nevýhodou je, že backhandové útočné i obranné údery jsou při tomto držení slabinou. Asijský herní styl se neliší pouze v držení rakety, ale celkovým pohybovým projevem, útočným charakterem, nátlakovou hrou a pohyblivostí v celém herním prostoru.

Při tomto držení je držátko sevřeno mezi palcem a ukazovákem. Zbývající tři prsty se opírají o čepel pálky. Většinou se hraje jen jednou stranou pálky, dominantní stranou je forhandová. Tento styl vyžaduje vysokou pohyblivost nohou při přesunu se forhandem do backhandové strany. Výjimečně se hraje oběma stranami, při backhandu dochází ale k nepřirozenému překroucení předloktí.

 

Obecně dělíme hráče ve stolním tenisu na útočníky a obranáře. Pro tyto základní kategorie jsou charakteristické jednotlivé typy úderů. Dále na první pohled rozeznáme, zda se jedná o obranáře či útočníka podle pohybu hráče za stolem a rychlosti hry. Dalším aspektem, kterým se od sebe útočníci a obranáři liší, je herní materiál. Ti, co rozumí stolnímu tenisu, rozeznají ať už podle zvuku odrazu míčku od rakety, nebo vizuálně podle dráhy letu míčku, zda má hráč na raketě obranný potah například trávu, nebo potah útočný. Právem každého hráče před zápasem je prohlédnout si pálku soupeře, ujistit se, proti jakému stylu bude hrát, a zvolit si tak vlastní strategii hry, která se proti jednotlivým stylům bude samozřejmě lišit.

 

Rozdělení úderů

 

Nejzákladnější dělení:

1. údery hrané zprava – forhand

2. údery hrané zleva – backhand

 

Podle techniky provedení úderů dále tyto dvě skupiny můžeme rozdělit na:

a) podání

b) základní údery

c) útočné údery

d) obranné údery

e) protiútočné

f) zkrácené údery

 

Z hlediska charakteru hry rozlišujeme údery:

a) přípravné

b) útočné

c) obranné

 

Podání

V každé hře slouží podání k uvedení míče do hry. Pro někoho je podání opravdu jen zahajovací úder, ale kvalitní podání může být nebezpečnou zbraní a může značně přispívat k vítězství. Obzvláště v rozhodujících momentech plní podání důležitou úlohu. Výběr podání je součástí herní taktiky hráče. Cílem je překvapit a zaskočit soupeře. Podání má také přípravnou funkci. Pomocí podání si lze připravit předem promyšlenou hru, kdy hráč přesně ví, jaký úder ihned po podání bude následovat. Podání pak slouží jako signál pro následný úder, k zisku přímých bodů nebo zjevné výhody po jeho nekvalitním příjmu.

Podání si prošlo také svým vývojem. Američané roku 1937 na MS v Badenu přišli s tzv. cvrnkaným podáním neboli „fiderspinem“. Říká se, že: „Američané na něj přišli za dlouhé plavby po moři do Evropy. Míček hráč mírně promáčknul a vystřelil na potah pálky, který dal míčku nepředvídatelnou rotaci. Dokonce si Američané, zvláště Sol Schiff, ještě vlhčili prsty slinami, aby míček vystřelili na raketu co nejrychleji.“ S takovýmto podáním, které mnohdy samotného podávajícího hráče překvapilo svou falší, si nevěděli soupeři rady a Američané díky němu vyhráli svůj první titul v družstvech roku 1937.

Fiderspin jako podání byl logicky zakázán a podání prošlo ve 20. století ještě více úpravami v pravidlech, protože situace, kdy hráč boduje díky tomu, že je protihráči bráněno přečíst rotaci míčku, měla záporný vliv na atraktivitu hry. V době, kdy se sety počítaly do 21 bodů, si podání hráči střídali po 5 podáních jednoho hráče v řadě. Roku 2000 došlo k výrazným změnám v pravidlech stolního tenisu. Změna týkající se zkrácení setu do 11 bodů vedla ke snížení počtu podání na 2 v řadě za sebou. Způsob podání byl upraven tak, aby se zamezilo zakrývání servisu při kontaktu s pálkou, a tím byla dána přijímacímu hráči možnost číst rotaci míčku. Dnes existuje celá řada potahů, které dají míčku při podání značnou rotaci. Záleží na technické vybavenosti hráče a na stylu hry, který chce daným podáním navodit.

 

Podle rotací míčku dělíme podání na:

a) podání bez rotace – je používáno hlavně začátečníky, ale v rychlém provedení se dá použít jako překvapující prvek

b) podání se spodní rotací – pohyb paže s pálkou je veden shora dolů a současně dopředu a míček je udeřen pod těžištěm

c) podání s boční rotací – míček je udeřen v boční rovině, podávající hráč se snaží míček tečovat

d) podání s horní rotací – pohyb paže s pálkou je veden zdola nahoru a současně dopředu, míček je udeřen nad těžištěm

e) podání kombinovaná

Studie forhandového podání s dolní (boční) rotací

 

Dělení podání podle délky letu:

a) podání krátká – míček dopadá těsně za síťku, znemožňuje tak soupeři ihned zaútočit

b) podání středně dlouhá – ne příliš účinná, taková podání nahrávají protihráči přejít do útoku

c) podání dlouhá – efektivní, přesné a rychlé umístění dokáže soupeře rozhodit

 

Dělení podání podle stylu provedení:

a) podání s vysokým nadhozem

b) podání zahraná v pokleku

c) podání s klamavými pohyby

 

Základní údery

 

Mezi základní údery řadíme přímé údery bez rotace a halfvoleje.

Přímý úder – míčku neudělujeme rotace, dráha míčku je plochá. Míček odehráváme po odrazu od stolu přímým pohybem paže směrem k síťce zprava (forhand) nebo zleva (backhand). Jednodušší je provedení přímého úderu backhandem, zásadou je totiž hrát úder před osou těla dopředu, za zrakové kontroly. Forhand vyžaduje vytočení těla, hraje se mimo osu těla, je tak hůře kontrolovatelný.

Halfvolej – úder zahraný bezprostředně po odrazu míčku od plochy stolu. Je to překvapivý, velmi rychlý, útočný úder.

Fáze přímého úderu backhandem (pink):

1) čelní postavení, nápřah

2) uzlová fáze úderu – míček je na pálce podržen, zpracován a poponesen vpřed

3) plynulé dokončení pohybu

 

Útočné údery (lift, flip, topspin, drajv, smeč)

 

Topspin

Topspin je hlavním úderem současné útočné hry. Dnes se jen málo útočníků obejde bez topspinu. I hráči, kteří zakončují spíše tvrdými drajvy, si potřebují svůj útok pomocí topspinu alespoň připravit, protože nelze tvrdě „střílet“do míčku z každé pozice. Současný útočný herní styl rovná se vlastně topspinový styl.

Topspin vznikl v Japonsku s příchodem hladkých gumových potahů s vrstvou houby, jež byly vhodné pro udílení horních rotací, jako protizbraň proti silným ostrým čopům. Jedná se vlastně o zrcadlenou faleš, kdy se rychlým vytažením míčku se spodní rotací udělí vysoká horní rotace. Topspin způsobil v 50. letech úplnou revoluci ve hře. Hráči, kteří si dokázali osvojit techniku tohoto úderu, vlastnili téměř neporazitelnou zbraň. Ubývalo tak defenzivních hráčů, ačkoliv existovali hráči, kteří se s topspinem dokázali vyrovnat a vymysleli tak protiúdery, kterými při správném provedení topspiny vraceli na stůl.

Topspin se objevuje v několika modifikacích. Zpočátku se hrál pomalý topspin s vysokou dráhou letu a velkou horní rotací. Později se přešlo k prudšímu provedení s menší rotací a plochou dráhou letu a postupně se zařazovali do hry také topspiny s boční rotací. Dobrý útočník ovládá celou škálu topspinových úderů. Mnohdy dělá soupeři větší problém vybrat pomalý vysoce rotovaný topspin, než prudkou přímou smeč.

 

a) pomalý topspin s velkou rotací a vysokou dráhou letu

Tato verze topspinu je nejvhodnější do hodně čopovaných míčů. Jedná se o překonání vysokého stupně dolní rotace ostrým švihem paže. Míček je zasažen v tečně a vytažením nahoru mu dáváme zároveň horní rotaci, s níž má bránící se hráč co dělat. Tento topspin se hraje v jednom míči obvykle jen jeden, po něm by měl pokračovat prudší útok, prudší topspiny nebo závěrečný úder. Záleží na způsobu obrany soupeře. Pokud soupeř rotovaný topspin prudce blokuje hned po odskoku míčku, následuje většinou jeho prudké vyhození za stůl. Jestliže zahraje jen opatrný, nastavený blok, míč vrátí pomalý a vysoký,takže následuje tvrdé potrestání v podobě závěrečné smeče nebo tvrdých drajvů.

 

Fáze pomalého topspinu:

1) rozkročení a snížení těžiště těla

2) vytočení trupu

3) nápřah, přenesení váhy těla na špičku pravého chodidla

4) zvednutí těžiště těla a přenesení váhy na levou nohu

 

Protiúdery - drajv (vyžaduje ideální postavení, vyčkat na správný okamžik a zapojit celé tělo do tvrdého úderu), kontratopspin, blokování (vyžaduje cit pro míček, vyčkat dosažení nejvyššího bodu dráhy letu míčku po odrazu na vlastní polovině stolu, dochází k jakémusi stažení míčku shora dolů).

 

b) prudký topspin s plochou dráhou letu

Tento druh topspinu je nejběžnější variantou současné útočné hry, kdy se přechází až k topspinovému drajvu. Přilnavost dnešních potahů umožňuje zahrávat švihové topspiny, s malým povytažením a letící těsně nad sítí. Úderům nemusí útočník dávat maximální sílu, důležité je rozdávat topspiny po celé ploše stolu, a nutit tak soupeře rychle a reflexivně reagovat. Nejedná se jen o překonávání čopovaných úderů, ale tyto topspiny hrajeme i do obyčejných rovných míčů pro jejich lepší a přesnější umístění.

Základem však je vždy mírné vytažení míčku, jinak topspiny bez zátahu často končí v síti.

Fáze prudkého topspinu forhandem:

1) střeh, rozkročení, snížené těžiště

2) vytočení trupu a nápřah

3) vlastní topspinový úder, zátah nahoru

4) přenesení váhy těla na levou nohu při dokončení úderu

 

Protiúdery:

blok (nejúčinnější obrana proti prudkému topspinu. Využívá se síly úderu od soupeře, pouze se vloží pálka do cesty míčku a citlivým nastavením se doprovodí míček na stůl), kontratopspin (velice obtížné, vyžaduje to velký odstup od stolu a vysokou technickou vybavenost hráče), drajv, klasická, či lobovaná obrana.

 

c) topspin hraný s boční rotací

Tento úder je využíván při krátkých úderech směřujících do strany. Topspinem vrácený takový míč pak směřuje ještě více do strany a donutí tak soupeře k rychlému pohybu za míčkem mimo stůl, čímž odkryje celou hrací plochu stolu. Chybou bránícího hráče je natahovat se za míčkem, hráč musí mít rychlé nohy a po vracení topspinu s boční rotací se ihned vrátit ke středu stolu.

Protiúdery - kontratopspin (nejčastější obranou, rovněž s boční rotací), klasická nebo lobovaná obrana

 

d) topspin hraný halfvolejem

Tyto topspiny hráči řadí do své útočné hry většinou po sérii klasických topspinů s cílem ještě zrychlit hru a překvapit soupeře. Při tomto úderu se tělo hráče natlačí ke stolu, hrající ruka je v mírném závěsu a míček necháme spadnout až k pálce. Následuje lehké povytažení a rychlé překlopení, které urychlí hru. Halfvolej lze hrát do bloku, topspinu, kontratopspinu nebo použít v mezihře jakožto moment překvapení.

 

e) backhandové topspiny

Backhandam lze zahrát všechny typy topspinů. Základem je čelní postavení, snížování těžiště těla a zvedání při úderu. Nedochází zde k rotačním pohybům těla jako u forhandových topspinů, ale nápřah hrající paže se děje v ose těla. Pro rotované topspiny s vysokou dráhou letu je důležité rozkročení chodidel, čímž si vytvoříme prostor pro velký nápřah. Pro prudké a halfvolejové topspiny je důležitý švihový pohyb zápěstím. Zřídka se používá topspin s boční rotací hraný z backhandové strany.

 

Drajv

Drajv je útočný úder střední až velké síly, s malou horní rotací, hraný dlouhým švihem paže. Velmi účinné je zapojování drajvů do topspinové útočné hry. Při drajvu se zapojuje celé tělo pomocí rotačních pohybů trupu a pánve. Pálka se s míčkem potkává v nejvyšším bodě jeho dráhy letu po odskoku. Chybou je zasáhnout míček pozdě v jeho již sestupné fázi. Drajv se hraje především z forhandové strany, až ze dvou třetin šíře stolu. Důležité je být neustále ve střehu, mít pokrčená kolena, snížené těžiště a ruka je připravena nad stolem k odehrání úderu zleva či zprava.

Fáze drajvu forhandem:

1) začátek nápřahu, pálka by měla být před tělem

2) krajní poloha nápřahu

3) přenesení váhy těla těsně po úderu

4) plynulé dotažení pohybu paže a dokončení úderu

 

Smeč

Smeč patří mezi závěrečné údery ukončující dlouhé výměny a měly by vést k zisku bodu. Těmto úderům se lze bránit nejlépe asijskou obranou nebo klasickou obranou. Může tak nastat pro oko diváka přitažlivá podívaná, při pohledu na sérii smečovaných úderů odvracených zpoza stolu často vysokými nadhazovanými údery. Důležité je zapojení hmotnosti těla hráče, rotace trupu a pánve a správné přenášení váhy těla. Backhandem se nedoporučuje smeč hrát, vyšší míče umožňují oběhnutí rohu stolu a odehrát forhandem. Závěrečné údery mají důležitou psychologickou roli, neproměnění „jasného“ míče v závěrečné fázi hry často negativně ovlivní psychiku hráče, jeho odvahu a jistotu při odehrání následných úderů.

Fáze závěrečného úderu forhandem:

1) střeh, pokrčená kolena, ruka uprostřed

2) nápřah, rotace těla a pánve za míčkem

3) zvednutí těžiště těla

4) přenesení váhy těla na levou nohu (u praváků)

5) styk pálky s míčkem v jeho nejvyšším bodě dráhy letu

6) odehrání míčku shora dolu

7) dokončení pohybu

8) návrat do střehu

 

Lift

Lift je útočný úder s nízkým stupněm horní rotace. Jedná se spíše o přípravný úder, používá se k příjmu podání s dolní rotací a jiným úderům s dolní rotací. V současném moderním stolním tenisu se lift používá méně, protože je často nahrazován topspinem. Hraje se při sestupné fázi letu míčku avšak ještě nad úrovní stolu. Lift a lehký topspin jsou údery podobné

 

Flip

Jedná se o specifickou variantu liftu, tzv. „pacička“. Tento úder se hraje jako lift s téměř žádným nápřahem, pouze předloktím a zpevněným zápěstím nahoru a vpřed. Vybírají se tak krátké míče nad stolem, nedochází k vytočení trupu, ale typické je nakročení u praváků pravou nohou vpřed pod stůl. U tohoto úderu je důležité technické provedení a ne silové.

Forhandový flip při příjmu podání

 

Obranné údery

 

Slajs - je základní úder klasické obrany. Pohyb paže s pálkou je veden shora dolů a dopředu a zároveň dochází ke snižování těžiště těla. Míček je zasažen pod jeho těžištěm a je mu udělena spodní rotace.

Protiúder: topspin – topspinem je slajs snadno překonatelný, proto by se mělo mezi slajsy vkládat čopy a nárazy (viz. dále)

 

Čop -  jedná se o klasický obranný úder s vysokou dolní rotací. Prudkým krátkým švihem paží, zejména zápěstím dosáhneme požadované rotace. Čop mívá vyšší dráhu letu a často soupeře zláká k tvrdému závěrečnému úderu, který ale bez topspinového povytažení skončí většinou v síti.

Protiúdery:

topspin s vysokou horní rotací – platí úměrnost, že čím větší čop, tím větší rotace lze docílit v topspinu. Čop může být překonán maximálním švihem, aniž bychom se báli, že míč vylétne do autu

přímý úder „pink“ – proti extrémně silným čopům se doporučuje vložit tento úder a počkat si na příležitost k topspinu

 

Náraz – jedná se o obranný úder bez rotace. Pohyb je veden stejně jako při slajsu a tak často klame útočníky, kteří v domnění, že se jedná o rotovaný úder, se snaží překonat míček topspinem a míč jim tak často letí daleko za stůl.

Protiúder: drajv

Fáze klasického obranného úderu backhandem:

1) střeh

2) začátek nápřahu

3) krajní poloha nápřahu

4) styk pálky s míčkem v uzlové fázi úderu

 

Lobovaná obrana

Lob je jediný obranný úder, při němž je míčku udílena horní rotace. Tato obrana se hraje daleko za stolem, míčky zasahujeme až hluboko pod úrovní stolu a vracíme je vysokým obloukem zpět na stůl. Touto obranou vracíme tvrdé útočné údery, jimž bychom blízko stolu jen těžko čelili. Tyto s citem zahrávané vysoké loby nutí útočníka k opakovaným tvrdým úderům a často vedou k chybám ze strany útoku.

Protiúdery - závěrečné údery do backhandu, slabý drajv, lehký halfvolejový topspin

 

Protiútočné údery

 

Kontradrajv je nejčastější odpovědí na útočný drajv soupeře. Dříve docházelo k větším výměnám kontradrajvů, ale dnes se více topspinuje a blokuje a drajvy a kontradrajvy už nemají tolik prostoru. U začátečníků, kteří se teprve učí útočné hře, tvoří kontradrajvy většinu jejich hry a jsou hlavním prostředkem rozvoje útočné techniky. „Kontrovat“ lze z jakékoliv vzdálenosti od stolu. Blízko u stolu zasahujeme krátkým švihem paže míček v jeho nejvyšším bodě dráhy letu po odskoku. S větší vzdáleností od stolu prodlužujeme švih paže a k dotyku s míčkem dochází v jeho sestupné fázi, ale ještě nad stolem. Aby byly údery technicky kvalitní, musíme zapojovat do úderů nejen paži, ale celé tělo.

Kontradrajvy můžeme hrát různou silou a rychlostí. Většinou na prudké drajvy soupeře pouze nastavujeme raketu a míček se vrací soupeřovou rychlostí. Naopak proti slabým úderů přidáváme na síle a snažíme se soupeře zatlačit do obranné pozice.

Protiúdery - kontradrajv, topspin, smeč, klasická nebo lobovaná obrana

 

Blokink

Blokování se nejčastěji používá jako obrana proti soupeřovým topspinům. Při blokování je důležitý cit v ruce, pálka musí mít správný sklon vůči ploše stolu. Správně by měla být raketa naklopena pod ostrým úhlem, který se mění podle stupně rotace topspinu. Blok se hraje krátkým nápřahem, při rychlých výměnách jen otáčíme pálku na backhand a forhand nad stolem a snažíme se míček zachytit v jeho vzestupné fázi ihned po odskoku. Míček  odehráváme v klidu a s citem, protože již při menším zatlačení do soupeřova topspinu, míč  končí často v autu. Až u zkušenějších hráčů není blok pasivním bráněním se soupeřova útoku, ale větším přitlačením do míčku se stává blok nepříjemnou aktivní obranou, přičemž může hráč přejít až do vlastní útočné hry. Důležité je u blokování být ve střehu a správné načasování úderu tzv. „timing“.

Většinou hráči blokují backhandovou stranou, kdy odehrávají míček před osou těla. Na blokování z forhandu se musí hráči správně postavit, pootočit tělo, hrát míček vedle těla a správně míček zaklopit.

Jednotlivé typy bloku můžeme rozdělit na klasický blok s horní rotací, blok bez rotace, tzv. „příklep“, a blok zahraný zaseknutím míčku s boční a spodní rotací.

Fáze blokingu forehandem:

1) střeh

2) pootočení těla a krátký nápřah

3) zasažení míčku nad stolem

4) zaklopení pálky a dokončení úderu

 

Protiúder - topspin (střídání rotací, síly, délky a umístění).

 

Kontratopspiny

Jedná se o další protiútočný úder, kterým se hráč opět brání proti soupeřovým topspinům. Oproti blokům hrajeme kontratopspin dlouhým švihem paže, v sestupné dráze letu míčku většinou až pod úrovní stolu. Jedná se vlastně o odpověď na soupeřův topspin opět topspinem. Důležité je větší odstup od stolu, vyčkat kam rotace soupeřova topspinu míček nasměruje a jít proti míčku. Míček musíme na pálce podržet s citem a doprovodit ho na druhou stranu. Nesnažit se přetlačit míček nekontrolovatelnou silou, ale přiměřeně dávat sílu úderu. Při kontratopspinech se míčku uděluje většinou kromě horní ještě boční rotace, které si vyžadují celou hrací plochu, a tak dochází často k pohledným výměnám. Pro správné provedení je důležité jako u útočných úderů rotace těla, snížení těžiště, přenášení váhy a pohyb nohou.

Protiúdery - kontratopspin, drajv, blok

 

Zkrácené údery

 

Stopbal

Stopbal je zkrácený míč „kraťas“, dopadá těsně za síťku na soupeřovo polovinu stolu. Stopbal se používá nejčastěji při hře s obranářem, který vychytává míčky dál za stolem, a tak následná zkrácená hra stopbalem působí jako moment překvapení a vede většinou k získání bodu. Dnes se s těmito údery už moc nesetkáváme. U stopbalu je velké riziko špatného provedení, kdy míč zkrátíme příliš a letí do sítě, nebo naopak málo a nahrajeme tím soupeři vysoký míček ideální pro závěrečný úder. Proto je bezpečnější a dostatečně účinné použít místo stopbalu „pink“, kterým hru také zkrátíme a přitáhneme soupeře ke stolu.

 

 

Narozeniny slaví

Nela Uvírová 18.12. 21 let

Sabina Fronová 1.1. 22 let

Anketa

Jak často trénujete podání?

Vůbec (5)

Celkový počet hlasů: 23

místo pro sponzory klubu

 

Kontakt

+420 607 775 221 ping pong
+420 739 656 036 web, facebook
info@pinec-dehylov.cz